Určitě jste si všimli, že v letošním ročníku mezinárodního UCI AC Heating Cupu není možnost přihlásit do závodů děti 5 – 6 let a také 7 – 8 let
Proč tomu tak je?
Na vysvětlení jsme se zeptali ředitele seriálu Ondřeje Paura (Lampíka), který rozhodnutí inicioval.
Ondřej Lampík Paur – táhne AC Heating cup UCI, Pohár Plzeňského kraje, Horská kola Stupno, pomáhá VIF bike týmu Stupno, od juniorů stojí za zády Ondřeji Cinkovi a nově podporuje i Talent cup.
Ondro, co tě vedlo k myšlence zrušení těchto dvou dětských kategorií?
K rozhodnutí mě přivedly dlouhodobě nasbírané vyhrocené momenty ze závodů nejmladších děcek, a to i při našich závodech AC Heating Cupu. Momenty, které se mi bohužel negativně vryly do paměti a já si lámal hlavu, proč tomu tak je, jak je to možné.
Tyto momenty bych nazval RODIČ vs. VLASTNÍ DÍTĚ
Tohle téma zároveň dává jistou odpověď na jeden z dlouhodobých problémů českého bikingu, a finálně rozhodlo i o nově jen jednodenním formátu programu závodů UCI AC Heating Cupu.
Jsem si vědom, že mé rozhodnutí může být vnímáno rozporuplně. Co člověk, to jiný názor, ale rozhodl jsem z vlastní zkušenosti. Ze zkušenosti kluka z vesnice, který na kole jako malý jen tak hopsal po vesnici, stavěli jsme si skokánky a začali jsme závodit až ve 13ti letech. Závody jsme absolvovali bez rodičů a strašně jsme se na ně tešili. Nestal se ze mě sice profesionál, ale výsledkem je to, že i ve 33 letech se moje láska k cyklistice neztratila, ba naopak sílí. Cítím zodpovědnost primárně k disciplíně cross country (XCO), a tím na mě dopadá i tíha problémů, které na české XCO scéně dlouhodobě eviduji.
Sestava BIKE TEAM STUPNO 2008 – teprve až v juniorech ,,Cimbál“ poprvé vybojoval první mistrovský dres. Vpravo Paur a ,,Jahoda“ Jan Rajchart
V první řadě bych rád hodil do placu zásadní otázky a zkuste si v rychlosti odpovědět:
- Proč již několik let nemá aktuálně nejlepší český biker Ondra Cink svého nástupce? Tak jako po Radimovi Kořínkovi bylo jasné, že další tahoun bude Jaroslav Kulhavý, tak jako bylo jasné, že po ,,Kulhecovi“ přebírá štafetu právě ,,Cimbál“, proč se nyní sedm let nikdo další neobjevil?
Ondřej Cink, jako jednička na své rodné půde ve Stupně
- Podobné je to už žen, kde jsou nové Terky Huříkové, Kačky Nashové….?
- Proč máme velkou úmrtnost závodníků ihned po skončení juniorských kategorií?
- Proč nám talentovaní závodníci nevydrží a nesílí až do Elity a následně nebojují na předních příčkách ve svěťácích?
- Jak je možné, že nám velmi často brečí dětičky již na startu?
Pořádání závodů miluju. Je to náročný proces, je to show, jsou to emoce, je to výzva co nejlépe vše zajistit, připravit. Je to možnost spojovat lidi, komunitu, pořadatele a na konci je vždycky ,,kolo“ a hlavně by to měla být radost, potěšení ze správně využitého volného času.
Maskotem AC Hetaing cupu je pejsek Alfík, který během závodního dne povzbuzuje a kouzlí dětičkám úsměv na tváři
Pořádáme závody především pro děti, pro jejich zdraví, samozřejmě tělesné, ale hlavně i to psychické zdraví, na které se pomalu zapomnělo, se mi zdá…
Alfík je všude tam kde jsou děti
A také pořádáme závody pro udržení kvality právě olympijské disciplíny XCO, kterou v MTB vnímám jako královnu a pokud budeme pořadatelsky systémově odvádět dobrou práci, výsledkem by mělo být ovoce – schopnost českých závodníků konkurovat světové elitě. Že jako Češi budeme zase fandit našim reprezentantům a společně dobývat medaile i světové úspěchy, jako právě s Katkou Nash, Jardou Kulhavým, Zdeňkem Štybarem a Ondrou Cinkem. Aktuálně však vidím lehkou propast, která tu je již pár let. Nemáme kvalitního mladého závodníka, který by zabral, byl plný elánů při vstupu do Elity a přitom konkuroval těm nejlepším na světové scéně.
Spousta talentovaných kluků to tam zkusí, rok dva tři bojují, ale jsou nevýrazní, výsledkově se ve svěťácích pohybují řádově v druhé polovině startovního pole a příslib pro ,,nového rytíře“ bohužel žádný.
A to máme mnohem profesionálnější zajištění a možnosti repre (česká reprezentace), než bylo za nás. Viktor Zapletal a spol ,,jede bomby“ je zajištěn bohatý program pro talentované závodníky, super soustředění, výjezdy na zahraniční kvalitní závody, eviduji, že repre dokáže vypravit (=náklady) více závodníků a tím se ta šance ,,vykopnout talenta“ do zahraničních profi týmu zvyšuje. Avšak se to úplně neděje, protože dominantní jedinci chybí.
Mistrovství Evropy v Holandsku 2009 – tehdejší sestava juniorů: Nesvadba, Boroš, Paprstka, Skalický, Šimrle, Dvořáček a Paur
Vysoké ambice rodičů
Příčin je jistě víc a jednou z nich jsou vysoké ambice rodičů nejmladších dětí. Na závodech vidím nekonečno situací, které za našeho dětství nebyly a ani by být neměly.
Se vší úctou ke všem rodičům a samozřejmě díky za ně, že si vybrali zrovna cyklistiku pro své děti, tak někdy mi jejich přístup přijde až moc vyhrocený, stresující a kolikrát cítím, že si na svém dítěti dohánějí vlastní dospělácké ego.
Za nás bylo všechno více uvolněnější, cyklistiku jsme vnímali jako zábavu – hru. Kdo se více soustředil, tak se do toho zakousl, ale sám, dle svého pocitu, rozhodnutí. Na závody jsme jezdili primárně bez rodičů, většinou se dvěma trenéry týmovým autem a když rodiče přijeli na závod, tak přijeli až v den startu a vlastně jsme o nich skoro ani nevěděli. Až třeba v cíli nebo u týmového stanu.
Vše jsme si navíc šéfovali sami: přípravu kola, balení tašky s oblečením, jídlo, přípravu před startem, domluvu s mechanikem v depu, který bidon vzít kdy a jak, a tak dále.
Dnes, když je krátce před závodem a děcka jsou seřazena na startu, tak vedle nich stojí do poslední chvíle rodič, který tam zaprvé nemá co dělat, zadruhé tam překáží a zatřetí pod vysokým až agresivním tónem plným emocí do poslední chvíle ,,tlačí děcku do uší“: musíš, musíš, vem to zleva, tam je přeskoč, na tom místě jak jsme opakovaně trénovali, je ti to jasný?! Tak to udělej apod…Bohužel již nevidí do tváře vlastnímu synovi, nebo dceři, kteří jsou ve stresu, vyklepaní, v tenzi a velmi často z toho všeho rozbrečí již na startu. Bojí se, že zklamou maminku či tatínka, který chce výhru evidentně víc než závodník.
Velmi často rodiče dokonce dětem ručně odhrabávají kamínky z pod zadního kola, v ten moment si já pořadatel říkám: ty joo, jsme asi na Formuli 1, hustý.
Děti nemají ani možnost si užít uvolněnost se svými kamarády – konkurenty – na startu. A obávám se, že tohle není správný přístup pro děti, které by měli být jednou mistři světa.
Chceme, ať u nás děti hledají aktivní pohyb, kamarády, zážitek, naučí se houževnatosti, respektu a pokud z nich bude jednou mistr světa, tak si řekneme ano, mělo to smysl a má to smysl dělat . Taky chceme mistry světa, ale postupně, přirozeně. Nikdo nemůže být mistr světa hned a také nemůže být nikdo nejlepší přes všechny dětské, dospívající kategorie a ještě v Elitě.
Sám bych mohl jmenovat kluky, kteří s se mnou prošli od žáčků až do juniorů a byli dominantní, sbírali tituly MČR jeden za druhým a když jsme dojezdili juniorskou kategorii – slehla se po nich zem a nezůstali u kola ani rekreačně.
ČP XCO 2007 – opět vítězný Jakub Friml. Vlevo Tomáš Paprstka, vpravo Paur.
Od žáčků nešlo Frimlína moc porazit, jel stále jak mašina, v kadetech silnej, v juniorech přišel útlum a najednou konec závodění i ježdění…bez chuti.
Ve zkratce: jeli jako stroj na plný výkon a pak padli.
Přehrocená doba
Možná jsme yyrostli jako dříví v lese. Já jsem jako malý ještě lezl po stromech, čutal fotbal, běhal u hasičů, chodil do skauta, skákal v bažinách za kostelem přes močál. Měli jsme všeobecný pohyb, pořád venku, dokud nepřišel hlad a vraceli jsme se rozdrbaní. Když jsme pak začali blbnout na kolech (jestli se tomu dalo říkat kola), byla to těžítka, totálně ve šrotu a sami jsme si je spravovali. S Ondrou Cinkem jsme si ve 13ti letech budovali jump-arénu v lese v lomu, když se nám ,,vysypalo“ kolo, vyměnili jsme nýtovačkou sedmirychlostní řetěz, rozebrali hlavové složení a promazali ho, přendavali neustále pláště, měnili jsme si lanka, bowdeny, to vše bez asistence dospělých. Čím více se závodilo, tím přicházela lepší kola, ale nikdy jsme neměli materiál, jaký měli eliťáci.
Rok 2004 a 2005 kdy frčel Author GANG: Spaceman, Damijan Sirišky, Micha Prokop – to byli naše vzory, chtěli jsme umět skákat jako oni, trávali jsme celé dny v lesíku na jumpech, XCO závody byl jen doplněk, vzpomíná Lampík
Trénink byl na pocit, pak první měřič tepovky a wattmetru jsem se již nedožil. Každý trénink jsme zapisoval do deníku: kudy jsem jel, jaké bylo počasí, že po mě vystartoval za Stupnem pes, že Činky dvakrát píchnul a měnili jsme duši ve škarpě.
Týmový trenér nám dal mustr jak trénovat a na závodech jsme dodržovali zaběhlé rituály, ale koupali jsme se v tom sami, byli jsme SOBĚSTAČNÍ!!!
Dnešní onlajnová doba je sice super, na netu se dozvíte a přečtete opravdu vše. Bohužel je přesycená informacemi a radami až moc. Rodič tyto informace nasaje, ač jsou to většinou podklady a postupy odražené od profesionálních elitních závodníků a zkouší je aplikovat na své dítě.
Narážím na další problematiku, a to, že rodič je kolikrát chytřejší než trenér, který to dělá 25 i více let a údajně vše špatně. Rodiče chtějí být u rozjetí prcka na válcích ve stanu, odpípávat mu intervaly, sledovat tepovku (přitom ho špičkovat a dostávat pod tlak). A dítě, ač to neví, tak se cítí vlastně jako ,,v práci“ a nesmí selhat.
Příběhy, co se kolikrát děje kolem trati, jak rodiče dokážou řvát, někdy i vulgárně, na své vlastní děti, tak tomu už vůbec nerozumím… Holčička jede a bulí, doslova brečí, ale stresem, protože rodič běžící vedle ní za páskou chce evidentně víc!
Nemyslím si, že by děti měli být vhozený do louže (závodního dne) a poraďte si úplně sami. Ano jsou malé a nemají vždy ještě rozum, zkušenosti, ale je tam přece trenér a kolektiv jejich kamarádů.
Děcka by měla sama postupně vstřebat motivaci, sebedůvěru, zkušenosti, houževnatost, komunikovat s kolektivem, umět pomoci, být pokorný – to jsou klíčové vlastnosti silného závodníka.
Až nám zdravě projdou kategoriemi s úsměvem na tváři až do juniorů. Pak ano, v ten moment pojďme zdravě tlačit na pilu a dělat z toho ,,práci“, protože tam už to jinak nejde pokud cílíte na úspěch.
Teprve od kategorie juniorů je následující roky čeká rutina, stres. Musí mít píli, umět přijmout prohru, ale hlavní je, aby byli dál do cyklistiky zapálení a dělali ji, protože sami chtějí.
Dál věřit a chtít, dál s chutí
Jenže pokud budeme děti ,,dachmat“ již od šesti let, tlačit je do výsledků, velmi pravděpodobně, tak jako se děje již pár let, dříve nebo později skončí. Nemají již morální sílu, motivaci pokračovat, a taky zjistí, že kromě stresující cyklistiky toho moc jiného v dětství nestihli.
Tím neříkám, že děti ve věku 5 až 8 let nemají závodit. Určitě ano, osahají si závodní prostředí, poznají kamarády, ale jsem názoru, že by to mělo probíhat na lokálních závodech, pouťácích, doplňkových závodech v rámci maratonů, na regionálních či krajských závodech – více na pohodu. Nabízí se třeba závody v rámci Talent cupu, Poháru Plzeňského kraje, Pražského poháru, Kolo pro život, Prima cup a další.
Prostě koná se závod za komínem, pohoda, jedem si to užít, zkusíte to, malý, malá si zablbne.
Ale pokud si nalajnujete celý seriál – stojí to peníze, čas, výjezdy, neustále balení tašky, dítě hodiny na cestách v autě, ubytování, velmi často přes celou či půl republiky kvůli 8 až 15 minutám závodu. Nebylo by lepší zvolit lokální závody a v mezičase se věnovat všestrannému rozvoji pohybu dítěte, výletům, nic tak organizovaného až stresujícího, jako výše zmíněné?
Závodů je dnes spoustu, opravdu hodně. Díky za ně, samozřejmě, avšak je potřeba s dítětem pět až osm let drtit šňůru závodů po celé ČR?
Máme tu nejvyšší XCO soutěž Český Pohár – každý tam chce jet, je to TOP, vidíte profíky ze svěťáků, fajn podívaná, krásné lokality – jedeme s prckama to je jasné, sami jsme taky nikdy nechtěli vynechat ,,českej“ (Český Pohár), ale pojmětě to formou krátké dovolené, uvolněte nastavení programu…není potřeba být 3 dny v kuse v závodišti.
Vidím na trati již ve čtvrtek večer a v pátek také, rodiče, kteří tam běhají v trati-při trati za svým malým špuntem, který závodí až v neděli a má závod řádově na minuty. Rodič ho tlačí do sekcí, které nezvládá a již 2-3 dny před závodem vidím stres a slzy na dětské tváři.
Možná by bylo fajn zvolnit, ubrat z očekávaní a na delší štaci vyrazit jen ojediněle, dát dítěti šanci odpočinout od závodních výstřelů, prostředí.
Říkám to přesto, že jako pořadatelé závodů přijdeme o nějakou účast na závodě, lokální pořadatel přijde o část startovného na financování celé akce, ale bohužel ve mně zvítězila láska k disciplíně a přesvědčení, že je potřeba u nejmladších kategorií ubrat a zvolnit. Jsem přesvědčen, že když se tak stane, následně nám to po pár letech přinese silné houževnaté závodníky, kteří půjdou ve šlépějích Cinka, Kulhavého a dalších…
Podporuje mě i fakt, že v některých zemích, v Norsku či Švédsku, je zakázané pořádat organizované závody pro nejmladší děti a závodit tam mohou až od dorostu.
Omlouvám se, jestli jsem byl v některých částech až moc kritický, ale jsou to nasbíraná fakta ze závodního prostředí a bojím se, že tudy cesta dlouhodobě nevede.
Spousta z Vás nám psala adresně na Joycycling.cz jestli není náhodu chyba v registraci, že nejsou k přihlášení dětičky – ano, nejsou. Na malých závodech ano (Pohár Plzeňska a Talent cup).
Mrzí mě, že můj nejlepší kamarád Ondra Cink zůstal konkurenceschopný světu v XCO sám a nemá parťáka – nástupce, on se pak ten tlak zajištění TOP výsledků pro naši zemi nese taky jinak.
,,Činky GANG“ čeká na svého koně Cimbála během mistrovství světa v roce 2016 v NMNM, kde právě Cink s Kulhavým naháněli Nina s Absolonem a bojovalo se o stupně vítězů. Vysočina Aréna ten den doslova hořelaaa.
Byl to jeden z nejsilnějších závodů a zároveň zážitků u kterých jsem mohl s Ondrou být. A jestli tam jel zrovna Ondra nebo Kulhec – to bylo jedno, kluci to prostě ten den dokázali a byli tam a ještě na domácí půdě! Tohle mi chybí, vzpomíná Ondra Paur
Ondrové – nerozlučná dvojka
Zkuste se představit, že lehce uberete nohu z plynu a že nebudete mít doma mistra již zítra, ale až za pár let a o to silnějšího. Startovní podmínky nejsou u dětí vůbec důležité, ba naopak. Ondra Cink zul kopačky až ve 13ti letech a měl vždy nejhorší kolo, ale věřil a nepřestal.
2022 – Ondřej Cink bere ,,další“ titul MČR, tentokrát na domácí půdě ve Stupně. Za doprovodu Lampíka a konfet se slaví narození Cinkovo dcery Nelinky
Věřím v lepší zítřky, věřím v silné příběhy.
S pozdravem a s láskou k disciplíně,
Lampík
DOMA ve Stupně. Letos 10.května jako UCI C1
